Básničky - Citáty - Povídky - Úvahy - Ostatní
 

     Chceme znát váš názor !!!
 
     Komentujte články, ať víme jestli se Vám naše tvorba líbí.  
     Welcome, Wilkomen, Bienvenida
 

Únor 2013

Jaro

13. února 2013 v 21:39 | Pumpkin |  Povídky
Jaro
Seděla na dece, vedle sebe Jeho, před sebou rozprostřenou takovou malou hodovní síň. Palačinky, rolády, řízečky, chlebíčky... Byli daleko od civilizace v takovém vlastním světě. Ve vzduchu byla cítit slabá vůně právě kvetoucích pampelišek. Včelky vesele bzučely a on ji zrovna líbal, rukou pomalu zajížděl pod sukni, pod kterou si nic nevzala.
Po divokém uvítacím vzniku se konečně pustili do jídla. Vyhladověle se zakousla do palačinky, leč brzy zjistila, jaká to byla chyba. Před očima se jí zatmělo a v krku ucítila prudkou bodavou bolest. Včela! Ale ona měla alergii!
Zpanikařil. Byli daleko od civilizace.
Nebylo jí pomoci.
Umřela.

Všude

10. února 2013 v 22:17 | Pumpkin |  Povídky
Všude

Procházela se osamělým lesem. Vzdálené houkání sovy ji neděsilo, namodralý svit úplňku ji šimral na zátylku. Zvesela si prozpěvovala a kráčela lesní pěšinkou, kterou tak důvěrně znala. Byla na jedné, ze svých oblíbených nočních procházek.
Najednou obloha nezvykle ztemněla. Chladivý vánek jí postavil všechny chlupy na rukou. Cosi nepřirozeného jí fouklo do tváře. Když zvedla hlavu, pohlédla do mrtvolně bledé tváře své nejlepší přítelkyni? Co se tady stalo? Ještě včera šťastná a čilá dívka tady visela na stromě. Vyděšeně jí hleděla do tváře. Co se tu děje?
Nakonec od ní oči odvrátila. Nemohla se již dál dívat na bezvládné tělo bez jiskry. Vzápětí ale musela zděšeně klopýtnout vzad. Na dalším stromě také kdosi visel. A nebyl to jen tak někdo. V knírkatém muži poznávala vlastního otce.
Odvrátila se. Neměla sílu otočit se k dalšímu stromu.
Periférně viděla stovky a stovky mrtvých těl okolo. Nemohla uvěřit.
Věřit. To byl klíč k hádance.
Otevřela oči. Bledě modrý svit luny jí ukazoval cestu. A odhaloval mnoho stromů, na nichž visela mrtvá těla. Stovky prázdných tváří.

Osamění

5. února 2013 v 20:09 | Pumpkin |  Povídky
Osamění

Kráčela po ztichlém nábřeží, prázdný výraz v jejích očích vyzařoval zoufalství. Větve stromů se unaveně skláněly pod nápory sněhu a ji dohnala krutá realita.
Nebyl to pěkný pohled. Neměla ho takhle objevit ona. Jak by mohla vzpomínat na jeho zářivé oči a láskyplný úsměv, když ho viděla s mrtvolným leskem ve tváři? Jak by mohla vzpomínat na rozkvetlý jarní Petřín, když pořád cítila tu zatuchlou půdu? Jak mohla myslet na zpěv ptáků, když stále slyšela jenom srdceryvný šepot trámů staré půdy? A jak mohla vzpomínat na jarní petrklíče, co jí nosil, když viděla jeho vyhaslou tvář?
Jeho odchod ji zprvu téměř nepoznamenal. Než tomu uvěřila, uplynul skoro půlrok. Chodila k jeho hrobu, rozprávěla s ním důvěrněji, než by se odvážila s kýmkoliv jiným. Nosila mu květiny, usmívala se a občas i brečela. Nijak ale jeho smrt nepociťovala.
Co se nyní změnilo? Možná tiché šumění řeky, která nikdy nezamrzala. Možná ten zatuchlý pach půdy, který najednou ve vzduchu zase cítila. Možná ten usměvavý prodavač růží, který jí ho tolik připomínal. Nebo snad žluté auto na kraji ulice, přesně té barvy, jaké byly petrklíče?
Bolelo to. Ač se snažila být silná a nepřiznat si to, bolelo ji to. Ale taková realita je. Občas bolí.
Znova ji píchlo u srdce. Nevěřícně zalapala po dechu a opřela se o nejbližší strom. Ještě rozdýchávala ten náhlý příliv smutku a samoty, když se k ní potichu přiblížila růže. S úsměvem ji vděčně přijala.