Básničky - Citáty - Povídky - Úvahy - Ostatní
 

     Chceme znát váš názor !!!
 
     Komentujte články, ať víme jestli se Vám naše tvorba líbí.  
     Welcome, Wilkomen, Bienvenida
 

Březen 2013

Vlastní názor

28. března 2013 v 20:41 | Pumpkin |  Básničky
Vlatní názor

Upáleni, zavražděni,
pro své vlastní přesvědčení,
oběšeni popraveni,
pro svou víru ve zlepšení.
Hloupá víra v nemožné!
Hloupé náboženství zlé!
Proč se to všechno takhle zvrátilo?
Vždyť ve starověku tak zle nebylo!
Hloupá, hloupá přesvědčení,
kvůli nimž jsme odsouzeni.

Anděl

20. března 2013 v 20:35 | Pumpkin |  Básničky
Anděl

Tiché slzy, pohledy k nebi,
jen pár vzlyků, nikdo to neví,
jsi anděl.
Vyhaslá svatozář, zlámaná křídla,
k slzám také bublinky z mýdla,
chybí ti nebe?
Zase schováš křídla do skříně,
otevřeš dveře, usměješ se nevinně,
miluju tvůj úsměv.
Můžeš být šťastný i bez nebe?
Byla bych šťastná já bez tebe?
Jsi můj anděl...

Konec cesty

20. března 2013 v 7:04 | Pumpkin |  Básničky
Konec cesty

Dvojí slzy tiše kanou
z továrního komínu,
dvojí slova nepřestanou
tišit naděj na víru.
Jenže tahle naděje
neutiší více slzy,
slovo víc nezahřeje,
nestačí říct, že tě to mrzí.
Až na okraj souznění,
na hranici lásky,
poběž se mnou bez starostí,
nedělej si vrásky.
Najednou nejsem si úplně jistá,
je tohle vlastně správné rozhodnutí?
Obloha temná, jen kouřová místa,
úplněk k pochybám opět mne nutí,
daruji ti poslední tázavý pohled,
je to to, co opravdu chci?
Nicméně výbornou práci jsi odved',
už nepochybuji.
Pro každého ze sta,
je tu jiná cesta,
v dlani cítím slabý tah,
je z tebe vrah.

Pro Něj

18. března 2013 v 20:19 | Pumpkin |  Básničky
Pro Něj

Ač nechceš stále okolí
najevo to dát,
a myslíš, že to přebolí,
to, žes ji měl moc rád,
ať se snažíš usmívat,
rozdávat vtipné hlášky,
ví to jen kdo tě má rád,
že tajně bereš prášky.
Zase do zdi bušit pěstí,
nadávky a slzy,
dvě pilulky na neštěstí,
třetí přijde brzy.
Jenže lidské vztahy jsou všude,
přestože její úsměv ti chybí,
vždycky někdo další tu bude,
komu se naopak ten tvůj líbí.
Není snad zbytečné trápit se pro ni?
Dveře otevřené, budoucnost nejasná,
vím, že nejsi sám, kdo slzy roní,
je snad ta jediná na světě úžasná?

Snad Mu vlak života neujede...

Každý ať má svůj domov!

15. března 2013 v 9:26 | Pumpkin |  Básničky
Každý ať má svůj domov!

Co je domov? Hrad či dům?
Nač závidět sousedům?
Proč chce chudý bydlet v vile,
proč se chováme pošetile?
Mělo by nám stačit jediné,
teplo domácnosti, srdce upřímné,
vždyť přežívat sám ve vile
by bylo víc než nemilé...

Jaro

10. března 2013 v 22:35 | Pumpkin |  Básničky
Jaro
I.
Barevné petrklíčů hlavičky
daly se do jarní rozcvičky,
nejprv kvetou rudě, potom fialově,
ať už na zahrádce, nebo na hřbitově.
II.
Umřela včelka, třepe nožičkama,
medové slzy roní její máma,
už více neochutná sladkou šťávu,
v nebi bude vzpomínat na svou včelí mámu.
III.
Sněženka se probudila
a hned brečí,
bílá masa sněhu kolem
sněžence nesvědčí.
IV.
Sluníčko prohání po nebi ovečky
a ty máš špinavé kozačky od břečky,
po zimě přichází bahnité prozření
že ani sluníčko depresi nezmění.
V.
Cvrlikají ptáci v stromech,
že je zase jaro,
jenže motivace žít dál,
mám letos fakt málo...

Smrťák

7. března 2013 v 18:57 | Pumpkin |  Básničky
Smrťák

Letí smrťák, letí světem,
staré bere, mává dětem...

Jinými slovy opravdové umění není popsat půl papíru, ale když už něco píšu, napdat to dobře.

Dospělost

6. března 2013 v 20:54 | Pumpkin |  Básničky
Dospělost

Ač ještě stále živí štěstí řeky proud,
loďka mého dětství nechce více plout,
stejně jako léto s ptáky zase odletí,
nevyléčí všechny splíny už jen objetí,
fantazie stane se slovem sprostým,
a to jen kvůli věcem prostým,
člověk už se tolik nesměje,
je to jenom tím, že dospěje,
a ač štěstí stále řeku přiživuje,
loďka po ní více nepopluje,
vyhodila kotvy a snaží se být vážná,
jenže kotví v oblasti kde voda je vlažná,
chtěla najít lásku, pochopení,
je však tohle dobré místo k zakotvení?
Odvaha a naděje jsou tu sprostá slova
a tak musí hledat zas a znova,
uspěje?

Vítr ve větvích

4. března 2013 v 19:56 | Pumpkin |  Povídky
Vítr ve větvích

Byl chladivý podzim, listí už bylo všechno opadané a tma už přicházela docela brzo. Oči se mi zavíraly, svůj den jsem si užila do poslední minutky a teď byl čas spát. Meluzína se tiše proháněla holými větvemi. V tom zvuku bylo něco uklidňujícího a i přes jeho různorodost jakási jistota, která uspávala.
Vtom večerní temnotu proťal slaboulinký jekot. Skoro jsem to nezaslechla, a tak není divu, že jsem tomu nevěnovala pozornost. Jenže pak se to ozvalo znova. A znova. Šlo to v pravidelných intervalech, jemné, téměř neslyšitelné zapištění. Po chvíli se zvuk ozýval s téměř neohroženou přesností. Nemohla jsem to vydržet. Přetáhla jsem si polštář přes hlavu, zvuk se ale vtíravě donesl až pod polštář.
Nevydržela jsem to. Vstala jsem z postele, chviličku jsem vyčkávala, ale pak jsem se rozhodla zkontrolovat ořechy za domem. Ten zvuk šel odtamtud.
Spousty mrtvých tělíček. Na každé větvi, v každé koruně. Bylo jich tolik! Jedna veverka se houpala na těch stromech vedle druhé. Na posledním stromě bylo vidět, kde to skončilo. Celá polovina stromu byla ještě neověšená.
Tisíce mrtvých, oběšených veverek, tisíce vyhaslých hvězdiček viselo na mých stromech. A já nemohla nic změnit. Tíživý pocit zodpovědnosti za ta malá stvořeníčka mi rozbušil srdce. Vzala jsem si lopatu a začala jsem kopat tisíce malých hrobečků...